opravdu zajímavý článek z Elle
30. 10. 2006
Libovolné místo, libovolná restaurace, libovolné tři ženy na obědě. První drží dietu – novou, tu ještě nezkoušela. Druhá si chce objednat jen předkrm, aby zahnala výčitky ze včerejší pozdní večeře. Třetí si naopak chce dopřát něco výjimečného – v práci jí padají termíny na hlavu a její nový objev jí zase nezavolal, tak se rozhodla se potěšit, odměnit, ukonejšit. Sedí nad jídelním lístkem a v duchu rozebírají menu podle kalorií i složení – jestli si dát těstoviny, na které mají chuť, ale které jsou plné uhlohydrátů, nebo maso – ale co zase s přílohou… Mají hlavy plné myšlenek o ‚správném‘ a ‚nesprávném‘ jídle.
Když přijde servírka, první žena si objedná salát Caesar, protože se její dietě blíží nejvíc. Druhá polévku, ale s pečivem. Třetí, která toho přece jen nechce sníst moc, si dá dezert. Odpoledne ovšem na ně na všechny přijde chuť i ještě na ‚něco dobrého‘ (vždyť toho navíc moc nesnědly). První skončí v cukrárně, druhá u čokolády, která jí už dlouho leží v šuplíku, a třetí si během zařizování ve městě koupí chlebíček.
Podobné scénky přitom uvidíte v restauraci často: jídlo už není jen potřebou, nezbytnou k přežití, ale také tématem k řešení. Začne to vždycky jednoduše – stačí jediná žena u stolu, která své pochybnosti o jídle vysloví nahlas, a všechny ostatní mají o čem přemýšlet. Kolik jsem toho snědla. Co jsem snědla. Kdy jsem to snědla.
Poznala to asi každá z nás; ostatně myšlenky na to, jestli nezačít s dietou, mě přepadnou snad každé ráno, když se oblékám před zrcadlem. Nebo když si uvědomím, že jsem snědla něco, co se zrovna titulem ‚postavu neovlivňující‘ pyšnit nemůže. Nebo když mi o své dietě vypráví kamarádka: sakra, neměla bych ji taky zkusit?
Co si pamatuju, řešila jsem to už od střední školy. Právě tohle totiž byla ta nejsnazší (a zaručená) cesta za obdivem. Stačilo pár centimetrů dole a věty ‚tobě to sluší‘ nebo ‚vypadáš fakt dobře‘ vás neminuly. Úspěch byl větší, než když jste utratila všechny peníze z brigády za oblečení: nová mikina zabodovala, ale o pár kilo míň – to byla teprve skutečná sláva.
Cesta za hubnutím se přitom stále měnila: od ‚já nedržím dietu, jen se trochu omezuju v jídle‘ přes každodenní několikahodinové cvičení až po diety končící nejedením téměř ničeho. Dodnes si pamatuju, jak jsme si s kamarádkou udělaly z prázdnin hubnoucí program: Sedíme v noci v chalupě. Na zahradě se griluje, voní to, takže být venku vůbec nezvládáme. Z hladu už máme křeče, a tak se odhodláme zamíchat si do panáka rumu lžičku sušeného mléka. Přesvědčujeme se navzájem, že to druhý den vycvičíme. Je nám sedmnáct a své stravovací návyky si toho léta ničíme navždycky – nebo alespoň na hodně dlouhou dobu.
Právě chaos v jídle totiž stojí za přibíráním: snížíte množství jídla k snídani, obědu či večeři, pak ale zaháníte hlad ‚něčím malým‘. Vyhýbáte se jídlu před tím, než jdete na skleničku s přáteli, ale po příchodu domů si musíte dát chleba (nebo alespoň pár chipsů), protože vám už vůbec není dobře. Výsledek? Vaše váha se zvyšuje. Snažíte se ji rychle dostat zpět, jenže když se to konečně povede, zase se vyšvihne nahoru. Jste na horské dráze nazývané ‚jo-jo efekt‘. V bludném kruhu, stavu, kdy se vaše myšlenky točí pořád okolo jídla. Touha po štíhlosti vede ke špatným stravovacím návykům, v jejichž důsledku se přibírá.
Kde tohle všechno začíná? Podle odborníků je často problematický už náš vztah k jídlu, které je vnímáno jako odměna, něco, co vám zlepší náladu, čím zaplníte čas, zaženete nudu nebo deprese. Něco, co si můžete užívat společně s přáteli – ostatně, stačí si projet pár sloganů z reklam na sladkosti: zlepší ti náladu, to nikdy nejíš sám…
Pro řadu lidí se tak jídlo stane způsobem, jak léčit pocit
prázdnoty. Ať už se přejídají, nebo naopak vůbec nejedí – mají téma, které jim zaplní celý život. Program, ‚drogu‘ podobnou cigaretám nebo alkoholu. Ovšem s jedním rozdílem: nemohou nikdy zcela vysadit.
Nejde jen o to, že máme o čem mluvit a co řešit. Jde o vztah k hubenosti a tloušťce, který panuje v celé euroamerické civilizaci. O vztah k vlastnímu tělu.
Spisovatel a filozof Richard Klein, který se ve své knize Eat Fat zabývá posedlostí jídlem, ale i vnímáním tloušťky v různých dobách a civilizacích, tvrdí: „V naší kultuře znamená to, že jste tlustí, že nedostanete žádnou lásku, protože si ji nezasloužíte.“
Možná trochu odvážný výrok, ale stačí si představit diskusi nad fotkou, na níž je slavný hollywoodský herec s oplácanou přítelkyní: „Kde tuhle ohyzdu proboha sebral?!“ Milujeme modelky, hubené tak, že jejich postavu nebude mít nikdy devadesát procent žen. Obdivujeme herečky, jako je Calista Flockhart, jejíž anorexie na nás čouhá z každé fotky, a která přesto tvrdí, že nikdy nehubla, že má jen skvělý metabolismus.
Tak jako kdysi platilo pravidlo, že nemůžete být ‚příliš bohatí‘, dnes se dá říct, že nemůžete být ‚příliš hubení‘.
Spisovatel Paul Campos ve své knize The Diet Myth dnešní dobu nazval ‚kulturou poruch příjmu potravy‘ – funguje podle něj tak, že v lidech vyvolává hlubokou nespokojenost s jejich vzhledem, ať už je jakýkoli. „Žijeme v kultuře, která průměrné Američance tucetkrát denně říká, že její postava je to nejdůležitější a že by s ní neměla být spokojená,“ píše Campos a dodává: „Nejsem si jist, zda jsem vůbec někdy potkal ženu, která by měla ráda své tělo. Nepochybuji, že takové jsou…, ale přestože jsem se stovkami žen dělal rozhovory na témata, jako je jídlo, tuk, vnímání těla, nemohu říct, že bych takovou poznal.“
Příčiny vidí Paul Campos jasně: mnohamilionový dietní průmysl, farmaceutické firmy, média… Především ale dochází k podobnému závěru jako Richard Klein: právě v kultuře diet a přísného cvičení podle něj leží kořeny dnešní ‚tlusté‘ exploze. Pokřivený vztah k jídlu i vlastnímu tělu vede k dietám a hubnutí, na jehož konci budeme často ještě ‚tlustší‘ než na začátku.
Kudy ale z toho všeho ven? Mohlo by se zdát, že se blýská na lepší časy: objevily se například kampaně, v nichž jsou ve spodním prádle ženy, které Twiggy rozhodně nepřipomínají – a přitom jsou všechny krásné, a hlavně šťastné.
Čekat, že se vnímání ženského těla brzy změní, by ovšem bylo přehnané. Pokud se tak rozhodnete vylepšit svou postavu, nezbývá než být obezřetná, abyste neskončila s ještě vyšší váhou. Když se také smíříte s tím, že můžete být šťastná i s pár kily navíc a že vám dokonalá postava život zas o tolik nezlepší, bude se vám hubnout snáz. Méně řešit občas znamená zvýšit své šance na úspěch. ■
Když přijde servírka, první žena si objedná salát Caesar, protože se její dietě blíží nejvíc. Druhá polévku, ale s pečivem. Třetí, která toho přece jen nechce sníst moc, si dá dezert. Odpoledne ovšem na ně na všechny přijde chuť i ještě na ‚něco dobrého‘ (vždyť toho navíc moc nesnědly). První skončí v cukrárně, druhá u čokolády, která jí už dlouho leží v šuplíku, a třetí si během zařizování ve městě koupí chlebíček.
Podobné scénky přitom uvidíte v restauraci často: jídlo už není jen potřebou, nezbytnou k přežití, ale také tématem k řešení. Začne to vždycky jednoduše – stačí jediná žena u stolu, která své pochybnosti o jídle vysloví nahlas, a všechny ostatní mají o čem přemýšlet. Kolik jsem toho snědla. Co jsem snědla. Kdy jsem to snědla.
Poznala to asi každá z nás; ostatně myšlenky na to, jestli nezačít s dietou, mě přepadnou snad každé ráno, když se oblékám před zrcadlem. Nebo když si uvědomím, že jsem snědla něco, co se zrovna titulem ‚postavu neovlivňující‘ pyšnit nemůže. Nebo když mi o své dietě vypráví kamarádka: sakra, neměla bych ji taky zkusit?
Co si pamatuju, řešila jsem to už od střední školy. Právě tohle totiž byla ta nejsnazší (a zaručená) cesta za obdivem. Stačilo pár centimetrů dole a věty ‚tobě to sluší‘ nebo ‚vypadáš fakt dobře‘ vás neminuly. Úspěch byl větší, než když jste utratila všechny peníze z brigády za oblečení: nová mikina zabodovala, ale o pár kilo míň – to byla teprve skutečná sláva.
Cesta za hubnutím se přitom stále měnila: od ‚já nedržím dietu, jen se trochu omezuju v jídle‘ přes každodenní několikahodinové cvičení až po diety končící nejedením téměř ničeho. Dodnes si pamatuju, jak jsme si s kamarádkou udělaly z prázdnin hubnoucí program: Sedíme v noci v chalupě. Na zahradě se griluje, voní to, takže být venku vůbec nezvládáme. Z hladu už máme křeče, a tak se odhodláme zamíchat si do panáka rumu lžičku sušeného mléka. Přesvědčujeme se navzájem, že to druhý den vycvičíme. Je nám sedmnáct a své stravovací návyky si toho léta ničíme navždycky – nebo alespoň na hodně dlouhou dobu.
Právě chaos v jídle totiž stojí za přibíráním: snížíte množství jídla k snídani, obědu či večeři, pak ale zaháníte hlad ‚něčím malým‘. Vyhýbáte se jídlu před tím, než jdete na skleničku s přáteli, ale po příchodu domů si musíte dát chleba (nebo alespoň pár chipsů), protože vám už vůbec není dobře. Výsledek? Vaše váha se zvyšuje. Snažíte se ji rychle dostat zpět, jenže když se to konečně povede, zase se vyšvihne nahoru. Jste na horské dráze nazývané ‚jo-jo efekt‘. V bludném kruhu, stavu, kdy se vaše myšlenky točí pořád okolo jídla. Touha po štíhlosti vede ke špatným stravovacím návykům, v jejichž důsledku se přibírá.
Kde tohle všechno začíná? Podle odborníků je často problematický už náš vztah k jídlu, které je vnímáno jako odměna, něco, co vám zlepší náladu, čím zaplníte čas, zaženete nudu nebo deprese. Něco, co si můžete užívat společně s přáteli – ostatně, stačí si projet pár sloganů z reklam na sladkosti: zlepší ti náladu, to nikdy nejíš sám…
Pro řadu lidí se tak jídlo stane způsobem, jak léčit pocit
prázdnoty. Ať už se přejídají, nebo naopak vůbec nejedí – mají téma, které jim zaplní celý život. Program, ‚drogu‘ podobnou cigaretám nebo alkoholu. Ovšem s jedním rozdílem: nemohou nikdy zcela vysadit.
Nejde jen o to, že máme o čem mluvit a co řešit. Jde o vztah k hubenosti a tloušťce, který panuje v celé euroamerické civilizaci. O vztah k vlastnímu tělu.
Spisovatel a filozof Richard Klein, který se ve své knize Eat Fat zabývá posedlostí jídlem, ale i vnímáním tloušťky v různých dobách a civilizacích, tvrdí: „V naší kultuře znamená to, že jste tlustí, že nedostanete žádnou lásku, protože si ji nezasloužíte.“
Možná trochu odvážný výrok, ale stačí si představit diskusi nad fotkou, na níž je slavný hollywoodský herec s oplácanou přítelkyní: „Kde tuhle ohyzdu proboha sebral?!“ Milujeme modelky, hubené tak, že jejich postavu nebude mít nikdy devadesát procent žen. Obdivujeme herečky, jako je Calista Flockhart, jejíž anorexie na nás čouhá z každé fotky, a která přesto tvrdí, že nikdy nehubla, že má jen skvělý metabolismus.
Tak jako kdysi platilo pravidlo, že nemůžete být ‚příliš bohatí‘, dnes se dá říct, že nemůžete být ‚příliš hubení‘.
Spisovatel Paul Campos ve své knize The Diet Myth dnešní dobu nazval ‚kulturou poruch příjmu potravy‘ – funguje podle něj tak, že v lidech vyvolává hlubokou nespokojenost s jejich vzhledem, ať už je jakýkoli. „Žijeme v kultuře, která průměrné Američance tucetkrát denně říká, že její postava je to nejdůležitější a že by s ní neměla být spokojená,“ píše Campos a dodává: „Nejsem si jist, zda jsem vůbec někdy potkal ženu, která by měla ráda své tělo. Nepochybuji, že takové jsou…, ale přestože jsem se stovkami žen dělal rozhovory na témata, jako je jídlo, tuk, vnímání těla, nemohu říct, že bych takovou poznal.“
Příčiny vidí Paul Campos jasně: mnohamilionový dietní průmysl, farmaceutické firmy, média… Především ale dochází k podobnému závěru jako Richard Klein: právě v kultuře diet a přísného cvičení podle něj leží kořeny dnešní ‚tlusté‘ exploze. Pokřivený vztah k jídlu i vlastnímu tělu vede k dietám a hubnutí, na jehož konci budeme často ještě ‚tlustší‘ než na začátku.
Kudy ale z toho všeho ven? Mohlo by se zdát, že se blýská na lepší časy: objevily se například kampaně, v nichž jsou ve spodním prádle ženy, které Twiggy rozhodně nepřipomínají – a přitom jsou všechny krásné, a hlavně šťastné.
Čekat, že se vnímání ženského těla brzy změní, by ovšem bylo přehnané. Pokud se tak rozhodnete vylepšit svou postavu, nezbývá než být obezřetná, abyste neskončila s ještě vyšší váhou. Když se také smíříte s tím, že můžete být šťastná i s pár kily navíc a že vám dokonalá postava život zas o tolik nezlepší, bude se vám hubnout snáz. Méně řešit občas znamená zvýšit své šance na úspěch. ■
Autor: Elle, Petra Švecová | 25. 01. 2006
Komentáře
Přehled komentářů
na tom něco je. taky bych chtěla být šťastná taková jaká jsem. myslím, že Richard Klein to tím sloganem vystihl přesně: nedostanete žádnou lásku, protože si ji nezasloužíte. docela smutné.
hrůza
(sépijka, 9. 11. 2006 15:21)